V neděli jsem se vydala na druhý úsek mého pěšího dobrodružství po SWCP (South West Coast Path), tedy stezky, která vede podél jihozápadního pobřeží Anglie a celkem měří 1014 km. První úsek z Mineheadu jsem absolvovala před pár týdny a můžete si o něm přečíst tady – South West Coast Path (úsek 1.): Minehead – Porlock Weir
Porlock Weir – Lynmouth
Dnešní úsek jsem šla se Sarou. Daly jsme si sraz v Lynmouthu, protože Sarah přijížděla z Cornwallu a já z Exeteru. Na parkovišti jsme nechaly její auto (za £5 na celý den, což nám přišlo dost rozumný), Steve nás odvezl do Porlock Weir, odjel domů a nechal nás na pospas živlům 😀
Porlock Weir je prťavá vesnička, do které jsem před pár týdny přicházela za krásného slunečného počasí. Dnes ráno nás přivítala deštěm. (První fotka je z prvního výletu, druhá z dneška.)
Jelikož předpověď na ráno nebyla nic moc (70% šance, že bude pršet), rozhodly jsme se vyrazit trochu později, protože po poledni se mělo vyčasit. Naštěstí měli páni meteorologové naprostou pravdu a než jsme vylezly na kopec nad Porlock Weir, bylo po dešti.
Worthy Combe Toll Road
Jak jsem psala, z Lynmouthu nás vzal do Porlock Weir můj manžel Steve. Cesta autem trvala všehovšudy deset minut, ale byla celkem zajímavá, protože jsme to vzali takovou trochu zkratkou po silnici Worthy Combe Toll Road. Toll znamená v angličtině mýtné, takže jsme věděli, že asi někde budeme muset zaplatit za to, že jsme po té cestě jeli. A taky, že jo. Po pár minutách se před náma objevila tahle úžasná chaloupka.
Na ceduli vedle dveří stálo, že pokud není nikdo „doma“, mají se hodit peníze dle tarifu specifikovaného na ceduli do díry ve dveřích a po průjezdu zavřít brána. Poslušně jsme tak učinili a jeli dál 🙂
Shodou okolností jsme pak tuhle chaloupku pěší znovu míjely, takže tady ji máte ještě jednou z druhé strany 🙂 Není prostě úžasná?!
Jdeme dál – směr Culbone
Po mýtnici jsme pokračovaly dál do kopce přes les.
a potkaly jsme takovouhle suprovou, asi 4cm housenku. Tak jsem si samozřejmě hned musela vyhledat, co to je zač. No a prý je to štětconoš ořechový (anglicky Pale Tussock Moth catterpillar), co si rád pochutnává na bucích a vyklube se z něj takovýhle noční motýl.
a pak už jsme dorazily ke kostelíku v malé osadě Culbone, která má moc zajímavou historii, viz vsuvka níže. Kostelík je mimochodem nejmenším kompletním kostelem v Anglii.
Ve 13.století byli do odlehlých lesů poblíž osady Culbone vyhošťováni různí nespolečenští „živlové“ (osoby nevěřící, duševně choré a lidé praktikující čarodějnictví). Tito lidé zde byli ponecháni bez jakékoli pomoci. Podařilo se jim však postavit kamenné chatrče a začít pěstovat plodiny a 40 let zde žili v prosperitě. O století později byly lesy v okolí Culbone využity jako „vězení“ pro kriminálníky. Tito vyvrhelové ovšem nebyli tak vynalézaví jako předešlí osadníci a mnoho z nich se zbláznilo nebo spáchalo sebevraždu. V 16. století zde pak byla zřízena kolonie malomocných (anglicky leper colony) a v 19. století sem byli přiveženi Indové zajati britskou armádou, kteří si výrobou dřevěného uhlí mohli vykoupit svobodu, trvalo jim to 21 let.
A šly jsme dál…
Z Culbone byly dvě možnosti, buď jít přes les, nebo stezkou o něco výš, odkud měly být lepší výhledy na Exmoor a na moře. Zvolily jsme druhou možnost, která vedla přes farmy
a kolem podivně zkroucených stromů,
přes listnaté lesy
a bublající potoky
až jsme došly do takové trošku kalamity, ale kalamity s pěkným výhledem na moře 🙂
A pak zas dál kolem sestřiny studánky Sister’s Fountain, což bylo takové docela milé zpestření, protože už nás ten les trochu přestával bavit… Studánka je zde odnepaměti, ale v 19. století kolem ní postavily ženy z místního panství takový kamenný pomníček a daly jí jméno Sestřina studánka, prý proto, že si jejich sestra (nebo neteř či kdo) na tom místě ráda hrála.
A jsme z lesa venku, hurá!
Netrvalo dlouho a byly jsme z lesa venku a konečně se trochu víc přiblížily moři, které od nás bylo celou cestu zatím dost daleko. Následujících několik set metrů se pobřežní stezka vinula „lesem“ rododendronů, a některé z nich stále kvetly, na konci září!!!
a konečně se před námi otevřela typická exmoorská krajina, kterou já miluju! Mimochodem, řekla jsem vám, že se celý první i druhý úsek téhle pobřežní stezky nachází v národním parku Exmoor?
Ten velký kopec vzadu na fotce se jmenuje Foreland Point. Jeho špička je nejsevernějším bodem Devonu a nachází se tam maják. Silnice na fotce vede právě ke zmíněnému majáku (a tam končí). Nám nastalo dilema, zda sejít až k majáku a potom obejít kopec po pěšině, která byla vyznačená na mapě, nebo radši uhnout doleva na „naši“ stezku South West Coast Path (je vidět vlevo). K majáku to nebylo daleko, ale my už začínaly být docela unavené a navíc kdyby se ukázalo, že ta pěšina, co byla vyznačená na mapě, není nic moc, musely bychom se vracet do kopce (a on byl fakt dost prudkej…). Nakonec jsme se rozhodly, že když už tam jsme, tak se k tomu majáku prostě musíme jít podívat, i kdybychom se měly vracet!
Cestou dolů k majáku jsme ještě narazily na tuhle chajdu (anglicky bothy), která je ve vlastnictví National Trust a kde se můžete za levno ubytovat – více info na https://www.nationaltrust.org.uk/holidays/foreland-bothy-devon
a pak už konečně maják – a taky, jak jsme zjistily, ubytování! Když jsme přijely domů, vyhledaly jsme si to samozřejmě na netu – kdybyste se chtěli ubytovat v majáku, mrkněte na https://www.nationaltrust.org.uk/holidays/the-lighthouse-keepers-cottage-devon, kde se dozvíte vše potřebné 🙂
Zpátky nahoru…
Pěšina, kterou jsme se chtěly vydat, byla očividně trochu pofiderní, protože na jejím začátku byla cedule začínající WALKERS BEWARE, nebo tak nějak, která varovala pěší turisty, že ve špatným počasí se to tam klouže, padaj tam šutry (jakože suť neboli scree) a může tam bejt trochu nebezpečno… Jelikož foukal šílenej vichr a nám už se nešlo zrovna nejsvižněji, rozhodly jsme se pro bezpečnou variantu a vyšláply jsme si ten kousek zpátky nahoru k odbočce na tu „naši“ stezku. 
A za chvilku už jsme se dívali na silnici, po které jsme před malou chvílí cupitaly, zeshora.
Vidíme Lynmouth, jupí
Vylezly jsme na kopec, na kterým bylo šíleně moc bedel (válely se všude, jak je rozfoukal vítr)
a konečně měly cíl v dohledu. A byl to fakt supr výhled – na fotce to tak bohužel nevyzní, protože jsem to fotila do zapadajícího sluníčka (budu si muset pořídit lepší foťák…).
Countisbury
Prošly jsme ještě kolem malé vesničky Countisbury s typicky anglickým kostelíkem a pak už jen dolů…
>Jsme v cíli
Do Lynmouthu jsme dorazily nějak kolem 7. Slunce už zapadlo, ale úplná tma ještě nebyla. Ve vesnici bylo rušno, všude spousty lidí. Nejdřív jsme nechápaly, co se děje, ale brzy nám to došlo. Byl totiž jeden z nejvyšších přílivů roku a navíc foukalo a bylo po dešti, tak bylo moře pořádně rozbouřené. Voda stříkala až přes přístavní zeď a všichni tam stáli, fotili a filmovali si to a když je náhodou moře postříkalo, tak z toho měli děsnou radost…
My si koupily fish and chips, sedly si kousek dál, kde nikdo nebyl, a v klidu si vychutnaly zbytek dne.
