South West Coast Path (1): Minehead – Porlock Weir

South West Coast Path je 630 mil (1014 km) dlouhá pěší trasa vinoucí se podél jihozápadního pobřeží Anglie – z města Minehead na severním pobřeží v hrabství Somerset do South Haven Point u města Poole v hrabství Dorset na pobřeží jižním. Je nejdelší značenou pěší trasou ve Spojeném království a jednou z celkem 15 značených dálkových národních tras (National Trails). V roce 2020 by k nim měla přibýt ještě jedna (England Coast Path), která povede podél celého anglického pobřeží, a stane se tedy tou nejdelší.

Zajímavé je, že za existenci South West Coast Path vděčíme pašerákům (anglicky smugglers)! V dobách, kdy pašeráctví v Anglii kvetlo, chodily po pobřežních stezkách od majáku k majáku pobřežní hlídky a nahlížely do každé zátoky a každého zálivu ve snaze pašeráky polapit. Dnes zde již pobřežní hlídky na obchůzkách nepotkáte, ale díky nim místo nich můžeme do zátok nahlížet my 🙂

The Salt Path a moje inspirace

O South West Coast Path jsem se poprvé dověděla celkem nedávno. Moje kamarádka Markéta mi doporučila knížku The Salt Path od Raynor Winn. Knížka je skutečným příběhem autorky a jejího manžela, ze kterých se ze dne na den stali bezdomovci. A tak se rozhodli vyrazit na cestu a ujít celých 1014 km z Mineheadu do South Haven Point, v kuse! Knížka byla úžasná a inspirovala mě k tomu, abych taky vyrazila. Bohužel nemám možnost se sbalit a několik týdnů se toulat, takže já si to pěkně rozdělím a budu vám tady o svých výletech referovat 🙂

---

 

1. den:  Minehead – Porlock Weir (15 km)

Na první úsek jsem vyrazila v neděli 1. září 2019. Jelikož žádný z mých kamarádů, kteří milují dlouhé procházky, neměl volno, rozhodla jsem se, že vyrazím sama. Steve se nabídnul, že mě do Mineheadu hodí a potom na mě počká v Porlocku.

V Mineheadu se zrovna konal sraz motorkářů, tak měl Steve aspoň na hoďku dvě o zábavu postaráno. Navíc si všiml velké cedule s nápisem „Sale“ před prodejnou kajaků, takže to ho taky na chvilku zabaví (a zabavilo, však uvidíte, pokud to dočtete až do konce :D).

Vyhodil mě u bronzové plastiky rukou třímajících mapu Jihozápadu Anglie, která značí začátek stezky, a já se s mapou OS Explorer OL9 (Exmoor) a kapesním průvodcem The South West Coast Path vydala na cestu. Počasí bylo naprosto ideální, 20 stupňů, mírný vánek, viditelnost výborná 🙂

Na přístavní zdi jsem si ještě vyfotila žalud, symbol anglických národních dálkových stezek, který mě bude celým dobrodružstvím provázet. Proč zrovna žalud? Protože dub je národním stromem Anglie přeci 🙂

Minehead je malé přímořské letovisko s necelými 12 000 obyvateli. V 18. století bylo město rušným přístavem, ze kterého pluly lodě až do Ameriky. Důsledkem úpadku v lodní dopravě se v 19. století z přístavu stalo turistické městečko, a tím je Minehead dodnes. Oblíbeným místem turistů je parní železnice West Somerset Railway, která zde začíná/končí, a samozřejmě (za mě bohužel…) prázdninová vesnice Butlins, jejíž bílý stan vidíte vzadu na fotce níže.

Po počátečních několika stovkách metrů podél pobřeží, se stezka stočila nahoru do kopce, prudce do kopce (toho na fotce – on sice na fotce zas tak prudce nevypada, ale byl to výšlap).

A brzy už odměna prvního výhledu na moře.

A pak ještě chvilka nahoru lesem. A zas houby! A to jsem Stevovi ráno říkala, že nemá cenu brát si kudličku, protože u moře žádný hřiby neporostou, no, bylo jich tam dost 😀

A pak už jsem z lesíka vyšla na pěšinu lemovanou vřesem ve všech odstínech růžovo-fialové, žlutým hlodášem a kapradím (foceno směrem zpět k Mineheadu, kdybyste se divili, proč mám moře po levici).

Lidí jsem potkala za celý den poskrovnu, ale pána s vnučkou dole na fotce si budu pamatovat. Dali jsme se do řeči u odbočky, která podle mé mapy (potvrzeno ukazatelem na pěšině) vedla ke zbytkům kaple Burgundy Chapel (remains of). Jenže to vedlo docela strmě dolů a já si říkala, jestli to stojí za to (normálně prozkoumám všechno, ale ty jejich anglický remains už znám). Většinou tam je pár zdí a nic víc, někdy ani to ne (a archeolog nejsem, aby mě pár polorozpadlých zdí tak zajímalo). Pán (podle mluvy tipuju starý farmář) mi to potvrdil slovy: „Who’d build a chapel down there, for who? There’s nowt but ice and wind down there.“ Tak jsem tam teda nešla 😀 Pána zaujal můj přívěšek s keltským srdíčkem a řekl vnučce, aby mi ukázala její. Bylo mi vysvětleno, že je to egyptský hieroglyf, tzv. ankh, znamenající život – moc se k ní hodil, protože byla fakt plná života 🙂 (Foto zveřejněno se svolením všech zúčastněných :))

Pán se mě ještě ptal, kudy půjdu, protože jsou dvě možnosti (což jsem ostatně věděla z mapy i knížky). Měla jsem v plánu jít tou těžší cestou a bylo mi řečeno, že to je dobrá volba. Prý mi to přidá tak třičtvrtě hodinky, protože to je nahoru dolů, nahoru dolů, ale stojí to za to. A mám si prej dát pozor na zmije! S přáním „Enjoy your walk!“ se se mnou rozloučil a já šla dál a na rozcestí odbočila doprava na Rugged Coast Path, tedy tu namáhavější, ale zajímavější, stezku.

A pak už na mě čekaly jen strmá úbočí, údolí, výhledy na Bristolský kanál a Wales, vřes, hlodáš, kapradiny a borůvky.

A potom šíleně strmá cesta dolů směr Porlock Weir, který už byl v dohledu.

Dole na mě po třech hodinách samoty čekala civilizace a úžasná malá vesnice Bossington plná pohádkových chaloupek. Taky tu mají tearoom, ale jelikož už jsem byla jen kousek od cíle, tak jsem tam nezavítala, možná příště. Je tu fakt moc hezky 🙂

Převážná část vesnice Bossington je ve vlastnictví nadace anglického památkového dědictví National Trust, která se stará o její údržbu, vesměs za použití tradičních řemesel a materiálů.

Z Bossingtonu vedla cesta dál přes pole a louku k přilivovému mokřadu. Tam se přede mnou zjevila bizarní krajina odumřelých stromů. Stály tam krásně v řadě a byly úplně uschlé. Z mé chytré knížky jsem se dověděla proč.

Mokřad byl až do roku 1996 sladkovodní, oddělen od pláže a moře 8000 let starým valem oblázků. V r. 1996 však bouře oblázkový val protrhla a mokřad byl zatopen slanou vodou. Důsledkem toho všechny stromy odumřely. Ale jak už to bývá, každé negativum má svá pozitiva. Nyní žije v mokřadu mnoho druhů brodivého ptactva a je ideálním místem pro ptáčkaře.

Ještě jsem narazila na památník připomínající bombardér, který v roce 1942 zavadil o Bossington Hill a v mokřadu havaroval.

a pak už jen dojít na pláž a přes oblázky do vesnice Porlock Weir.

 

Tam na mně čekal manžel, a na autě měl kajak! Že ho koupil, mi volal, ještě než jsem vylezla nahoru nad Minehead. Ale původně mu ho měli schovat a měl si pro něj přijet svojí oktávkou někdy jindy, protože já nemám na střeše nosiče (nebo jak se to jmenuje). Jenže jelikož bydlíme přes hodinku cesty odtud, tak se rozhodl něco vymyslet. Koupil v Lidlu protiskluzovou podložku do koupelny a popruhy, kajak připásal ke střeše a bylo to. V obchodě na něj prej koukali, s prominutím, jak na debila, ale fungovalo to! Kajak jsme dovezli úplně v pohodě domů, no problem 🙂

Příště na mě čeká 2. úsek z Porlock Weir do Lyntmouthu, už se těším 🙂

Mapa z dnešní procházky